S našimi pejsky bydlíme těsně za jižním okrajem Prahy v rodinném domku. K dispozici jsou jim všechny vnitřní prostory a zahrada. Věnujeme se jim s maximální péčí a láskou což nám bohatě oplácejí. Každý pejsek je právoplatným členem domácnosti.
Naše chovatelská stanice byla založena v červenci roku 2008.
A jak to začalo.
Přesto, že přítomnost štěkajícího čtyřnožce můj partner dlouho a zarputile odmítal, ocitla se jednoho dne začátkem června roku 1995 v naší domácnosti černobílá šicí holčička . Během pár dnů si nás dokonale obmotala kolem své ťapky a po celý další život nás úspěšně řídí a dovedně s námi manipuluje. Také jí děláme od začátku jen samou radost- já i můj muž jsme oba lehce cvičitelní a ovladatelní a snažíme se mnohdy i přiučit novým kouskům. Takže jsme brzo pochopili její neměnný zasedací pořádek na kanapi, věděli jsme, které místo v posteli je naše, rozpoznali jsme které jídlo je pro ni poživatelné a které je blé. A také jsme se rychle dovtípili, kdy se můžeme přijít pomazlit, abychom nebyli příliš vtíraví. Sendulka to vše oceňuje a na oplátku je nám bezvadnou psí kamarádkou, bez které si to ani nedokážeme představit. V současné době je to už rozvážná psí dáma. S přibývajícími léty jí ubývá zrak i sluch, nicméně životní elán ji neopouští.
Zhruba po nějakém čase se mi usídlila v hlavě myšlenka pořídit si ještě jednu šicí holčičku.
Páníček opět remcal, ale už ne tak urputně jako poprvé, takže jsme si zanedlouho přivezli Faninku.
Vplula k nám jak sluníčko, věčně šťastné a spokojené psisko. Svojí neutuchající dobrou náladu štědře rozdávala na všechny strany. A pro návštěvy stresované Sendulčinými žertovnými výpady byla jak balzám na duši.
Faninka už je nyní rovněž pokročilejšího věku. Miluje klid, pohodlíčko a jakoukoliv baštu a to v jakémkoliv množství. Nejlépe v co největším. Úplně ze všeho nejradši si v létě na záhonku sama sklízí rajčata.
S Faninkou jsme se zúčastnili několika výstav s docela hezkými výsledky, které jí hatila jen její láska k náchutím, což se občas na její postavičce nedalo přehlédnout a také vrozená důstojnost, která jí ve výstavním kruhu dovolila pouze rozvážně kráčet, zatímco ostatní čile pobíhali většinou o několik kol napřed.
Každopádně k nám přibyla druhá bezvadná šicí holčička a se Sendulkou vytvořily sehranou a nerozlučnou dvojku.
A pak k nám do třetice přibyla ještě Dýda. To už páníček neprotestoval, ba mám dojem, že ten nápad vyšel z jeho hlavy. Takže jsme jednoho dne naše dvě spokojené psí dámy překvapili tím, že jsme vystoupili z auta a společně s námi nohaté šicí mimi.
Senda: No co je to?!
Fanda: Co to sem proboha táhnete?
Já: To je vaše nová kamarádka, pojďte se na ní hezky podívat.
Senda: Tuhle.
Fanda: Jo, tuhle.
Mimi popuzeně: Tak slyšely jste?! Jsem vaše nová kamarádka a musíte si teď se mnou hrát. A hned!
Senda: Na to nemám nervy, až se nebudou dívat, tak s tim spratkem zatočim.
Fanda: Já ti ho podržim a společně ho zneškodníme.
Mimi: Chachá.
Po té nám mimi předvedlo, že je nebojsa, kterého nerozhází žádný nerudný výpad od usedlých tetiček. Naopak je kdykoliv připraveno zákeřně vyrazit z nějaké skrýše a přistát některé z nich na zádech a pořádně jí zvalchovat faldy. Na těch svých nožkách vydrželo vytrvale hopsat od rána do večera a pištět při tom fistulkou tak vysokou až nám praskaly v uších bubínky. Sendula si jakžtakž dokázala udržet autoritu, ale Faninka se stala oblíbenou obětí malého predátora. A tak nám Dýda rostla a dospívala a my nestačili mnohokrát vyjít z údivu nad jejími vydařenými kousky. Jenže ve své mazanosti dobře ví, kdy už by z jejího řádění mohl být mazec, takže to se rychle přijde mazlínkovat, protože tím nás spolehlivě oblbne vždy. Je to zkrátka náš ďáblík v rouše beránčím, který rozvířil klidný chod naší domácnosti. S Dýdou jsme se rovněž zúčastnili několika výstav, a to vždy se známkou výborná, než jsme pochopili, že Dýda bude „šoumenka“ pouze doma a nikoliv ve výstavním kruhu.
|